Obrana Ústavy a stále ty osoby blízké či vzdálené...

15.04.2013 10:14

Na téma osoby blízké jako obecné právní zásady nevypovídat proti sobě a svým blízkým, a specifické aplikace této zásady v šetření přestupků v silničním provozu již bylo napsáno mnoho článků. Současné znění silničního zákona, který má tuto aplikaci oslabit, je velmi špatné a nebezpečné. Je otázkou diskuze, zda je špatné kvůli svým výsledkům, ale určitě je špatné pro svůj princip, a o ten má jít v právu především.
Tento článek si klade za cíl shrnout argumentaci těch, kteří podobně jako já vnímají nebezpečí postupného omezování základních práv, a připravit ucelený systém východisek s jediným cílem – zrušení tohoto ustanovení. Pro oslabení tohoto špatného ustanovení uvedu i několik myšlenek, jak se s ním vypořádávat v praxi, protože i když hlavním cílem je useknout bestii „objektivní zodpovědnosti“ hlavu, postupné vyrážení jejich zubů a utínání pařátů také nemůže uškodit.

Jde o výsledek, nebo o princip?

Podstatné je posuzovat prostředky a principy, které jsou využívány, nikoliv výsledky. I když i já si přeji bezpečné silnice a slušné řidiče, výsledky mají tu nevýhodu, že i když mohou být krátkodobě příznivé, mohou se v čase měnit, ale principy by měly být věčné. Nelze rezignovat na „usvědčení“ pachatele jen proto, že jsme si „téměř jisti“, že jej známe i bez důkazů. Potrestání domnělého pachatele bez důkazů je zločin. Navíc, právě současné znění silničního zákona je problematické nejen tristním pošlapáváním principů, ale i co se týče výsledků. Při zavedení bodového systému bylo silným argumentem, že zbavením práva řídit, jakožto ultimátním trestem, zrovnoprávníme řidiče bez ohledu na jejich ekonomickou situaci. Že zmizí „piráti“, kteří nás nejvíce ohrožují v silných autech a pro něž je peněžitý trest bagatelní (a ještě dávají tisícová „dýška“). Současné znění zákona na trestání těchto nejnebezpečnějších osob rezignuje, pokud budou spořádaně plnit obecní kasu.

Nejde o bezpečnost, ale o peníze

Zde si dovolím malou odbočku. Obecně jsem proti argumentu, že finanční postih „nebolí všechny stejně“. Já si za 1.000 Kč koupím stejně rohlíků, jako bezdomovec. Úsilí, které vynakládám k získání finančních prostředků, je tak vysoké, protože chci mít lepší bydlení, zdraví, vzdělání, ale i právo. A nakonec jej lepší mám, moje šance se zvyšují, když si mohu dovolit lepšího právníka, kauci a podobně.

Nicméně tady jsme zákonodárce takzvaně „nachytali na hruškách“. Schizofrenně nám tvrdí, že zpřísňuje pravidla protože mu jde o naše bezpečí a současně mu stačí úplatek, pardon poplatek, aby nechal řídit i nejnebezpečnější jedince. V principu to připomíná systém zvaný wergeld – pokud byl někdo zabit, jeho vrah dal jeho pozůstalým určitý obnos a tím se „vyplatil“ z trestu. V určité modifikaci funguje tento systém dodnes v anglosaském právu, kdy při zabití z nedbalosti přihlíží soud k dohodě mezi viníkem a pozůstalými, která je často provázena finanční kompenzací. Pak je ale vhodné, aby zákonodárce vyložil karty na stůl a přiznal, že bohatším občanům se rozhodl přiznat vyšší práva. Protože mu, znovu opakuji klíčovou myšlenku, nejde o bezpečnost na silnicích, ale o peníze. Dalším krokem by mohlo být zavedení „permanentky“ na páchání přestupků, což už je v náznaku v ustanovení o slučování více případů. Lidem využívajícím pražskou magistrálu by se určitě hodilo zaplatit třeba 100.000 Kč ročně a neřešit rychlost.

Obhajoba objektivní zodpovědnosti

Shrnuto, zákon je špatný nejen principiálně (kdy porušuje několik ustanovení Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavy), ale i v tom, že zcela rezignoval na dosažení stavu dodržování předpisů a zaměřuje se pouze na výběr „výpalného“. Existují poměrně sofistikované protiargumenty, který princip zákona obhajují, založené většinou na analogiích. Nejčastější bývá zmiňování spoluzodpovědnosti za jednání osoby, které zapůjčíme palnou zbraň a která nemá zbrojní průkaz. Toto však platí jen v prostoru střelnice, kde máme dotyčného pod dohledem, podobně jako spoluzodpovědnost instruktora autoškoly, který má na dosah volant a řadící páku a má vlastní pedály, podobně jako my máme ve střeleckém stání na dosah svoji zbraň. Naopak při smlouvě o výpůjčce zbraně rozhodně nikoho nenapadne trestat vlastníka, pokud je se zbraní spáchán trestný čin. Navíc, a to je podstatné, v případě, že k něčemu takovému dojde, policie sbírá důkazy a snaží se usvědčit viníka. Rozhodně nepostupuje stylem „zastřelený byl zabit ráží 9 mm, která odpovídá vaší zbrani, navíc jste byl poblíž místa činu viděn, takže toto jednání naplňuje znaky trestného činu, takže nám buď řeknete, kdo ho vaší zbraní zabil, nebo zaplatíte 50.000 Kč pokuty“.

Zde vidím jedno z nejslabších míst zákona – i když ve speciálních případech může být uplatňován princip objektivní zodpovědnosti, vždy existuje vyviňující podmínka a je prvořadým úkolem nade vší pochybnost prokázat jednak samotné závadné jednání a jednak to, že ten, kdo za něj nese objektivní zodpovědnost, mu mohl a měl zabránit. Na toto silniční zákon zcela rezignoval.

Zákonné ustanovení tedy ukládá nesplnitelnou povinnost, zavádí de facto zpoplatnění práva daného ústavou, umožňuje sankcionovat nevinného, a dokonce rezignuje na prokázání protiprávního jednání a ukládá sankce už, když toto jednání „vykazuje znaky“ protiprávního. Nicméně možnosti obrany jsou právě díky uplatňování mnoha protichůdných principů poměrně velké.

Možnosti občanské obrany

Pro ty, kteří nemají dostatek právního povědomí, nebo časové kapacity, či obojího pro férový ústavní boj proti normě, ale chtějí se místo v úvodu zmíněného utínání hlavy bestii podílet alespoň na vylamování jejich zubů, přináším několik podnětů ke každému z jednotlivých ustanovení novely. Některé z nich již zazněly a zmiňuji je pro úplnost, jiné jsem vymyslel, další aplikace a situace napadnou mnohé z vás, protože šedivá je teorie, zelený strom života. Na některých praktických příkladech je vidět, jak absurdní situace mohou v praxi nastat aplikací tohoto zákona, který nejen že nemůže postihnout všechny reálné situace (což se dá říct o každém zákonu), ale svoji úpornou snahou ohnout až zlomit základní principy práva povede k zcela zjevně nelogickým, nespravedlivým a neřešitelným koncům. U některých možností obrany je způsobem opustit rovinu správního deliktu (obecné odpovědnosti) a vrátit se do standardní roviny přestupkové se všemi jejími výhodami a nevýhodami. Takové pasáže budu psát kurzívou pro odlišení. Otázka, zda musím, abych vůbec mohl využívat svá další zaručená práva, na jedno z těchto práv rezignovat, je zmíněna v poslední části a týká se samotné ústavní stížnosti.

125f odst. 2 písm a)

Právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání

Zde bude na místě diskuze o „automatizovaném prostředku bez obsluhy“, nicméně „common sense“ napovídá, že dojde k ustálení výkladu. U neoprávněného zastavení nebo stání je to zajímavější, protože na rozdíl od odst. 2 písm. b) (viz. níže) nestačí, že jednání „vykazuje znaky neoprávněného zastavení nebo stání“, ale prostě jím musí být. Zde jsou tato ustanovení v rozporu, protože „vykazuje znaky přestupku“ je něco jiného než „jedná se o neoprávněné zastavení, nebo stání“. Samozřejmě pro uložení pokuty za správní delikt je třeba, aby byly naplněny veškeré podmínky, tedy je třeba (na rozdíl od rychlé jízdy) skutečně prokázat, že se jednalo o neoprávněné stání. Je otázkou, jak pouze na základě comba „lísteček za stěračem + botička“, případně „odtah“ bude možno prokázat neoprávněnost zastavení, nebo stání (například v případě odstavení vozidla z důvodu náhlé indispozice řidiče, nebo spolujezdce, vyžadující okamžité lékařské ošetření). Mimochodem okolností vylučující trestnost není jen krajní nouze, ale i takzvaná svépomoc. Dovedu si tedy představit situaci, kdy mne řidič jiného vozu při couvání z kolmého stání jemně nabourá, ale nechce komunikovat, zamkne se v autě a odmítne vystoupit a svoji chybu řešit. V rámci svépomoci jej tedy vlastním vozem, stojícím podél zaparkované řady aut zablokuji. Následně dostane rozum a odejdeme spolu k bankomatu, aby vybral příslušnou kompenzaci (jdu s ním, protože ho chci mít pod dohledem, protože když uteče, nemůžu jeho auto blokovat věčně, že?). Po návratu zjistím, že na mém voze je botička, nebo je odtažen. Dotyčný buď odjede taxíkem, protože nehodlá čekat, až mi botičku sundají, nebo v případě odtahu odjede normálně (se mnou už se vyrovnal), ale mně zbyl černý Petr objektivní odpovědnosti, I když jsem jednal v rámci okolnosti, vylučující trestnost. Takže stačí namítnout a zdůvodnit, proč se nejednalo o neoprávněné zastavení, nebo stání (protože na základě okolností bylo oprávněné) a nelze uložit pokutu za správní delikt.

125f odst. 2 písm. b)

Právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona

Zde by mohl nastoupit oblíbený princip materiálního aspektu přestupku, nicméně zákonodárce tento „úskok“ tušil, takže místo formulace „porušení povinnosti je přestupkem“ použil formulaci „vykazuje znaky přestupku“. To znamená, že k přímé odpovědnosti za přestupek je vám jej třeba ve všech aspektech prokázat, nicméně abyste se dopustili správního deliktu, stačí, aby konání „vykazovalo znaky“ přestupku. Čin vámi nezaviněný, kterému jste ani nemohli zabránit, je tak postihován bez nutnosti správního orgánu dokazovat, že se skutečně jednalo o přestupek (bez ohledu na to, kdo ho spáchal). To je další flagrantní porušení právních principů, byť v kontextu celé úpravy méně viditelné. Proč tedy zákonodárce nezavedl I do dalších ustanovení, kdy je osoba řidiče například ztotožněna při silniční kontrole, obdobně silné ustanovení, že řidič bude za přestupek potrestán, pokud jeho jednání „vykazuje znaky přestupku“? Toto znění zákona mimochodem oslabuje možnost použití argumentu o okolnostech, vylučujících trestnost, uvedeného u předchozího písmene, nicméně v případě touhy argumentovat rodící manželkou a krajní nouzí je potřeba identifikovat jako řidiče sebe a tím se dostat mimo oblast objektivní zodpovědnosti a fungovat v „starém“ režimu, kde díky bohu má obviněný stále všechna procesní práva.

125f odst. 2 písm. c)

Právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu.

I zde je možné ocitnout se snadno mimo oblast správního deliktu, kdy například ve vyšší rychlosti dojde k „pusince“ s druhým vozem, nicméně k minimálním škodám, finančnímu vyrovnání za lak na nárazníku a pokračování v jízdě bez zatěžování vytížené policie, neboť škoda nepřesáhla 100.000 Kč.

125f odst. 3

Za správní delikt podle odstavce 1 se uloží pokuta. Pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje; pokuta však nepřevýší 10 000 Kč.

Podobné je I ustanovení 125e odst. 2. Další neprávní formulace, jinými slovy „sice jsme neprokázali, že byl spáchán přestupek, ani kdo ho spáchal, ale sankci stanovíme podle toho, jak se nám to jeví i bez důkazů závažné“. Chatrná logika objektivní odpovědnosti v silničním zákoně tak dostává zcela na frak, protože se vrací k neexistujícímu přestupku. Zákonodárce sice chtěl složitě obejít vazbu na přestupek, aby jej nemusel dokazovat, natož konkrétní osobě, ale při stanovení výše sankce k němu bez zaváhání přihlíží, jako by byl prokázán.

125f odst. 4 písm. a)

Obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo

První krok je tedy identifikace pachatele. Toto je přesně ono zpoplatnění práva nevypovídat proti sobě. Zákonodárce říká: „O.K., nechceš říct, kdo to byl, my to nezjistíme, takže zaplatíš ty“. Otázkou zůstává, jak usilovně by měl a bude úřad viníka zjišťovat, když vlastně nemusí a jaká procesní práva má v tomto případě provozovatel. Ten může například namítnout, že sice nebude v souladu s ústavou proti dotyčné osobě vypovídat přímo, aby ji identifikoval, ale jinak poskytne úřadu součinnost a vodítka, aby se vyhnul pokutě za správní delikt a bude trvat na tom, aby úřad věc řádně prošetřil.

125f odst. 4 písm. b)

Obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.

Toto ustanovení částečně vyvrací nejčastěji zmiňovaný workaround s „osobou vzdálenou“. Úřad opět tvrdí: „Fajn, byl to bolívíjec Chuan Sanchez Chimenez Geta, ale my jsme mu to neprokázali, tak plať“. Zde se nabízí částečná cesta úspěchu s tím, že se Chuan přizná. Pachateli bylo spáchání skutku prokázáno, takže pokutička za správní delikt nebude, nicméně pokuta za přestupek se bude úřadu těžce vymáhat. Mnohem zásadnější je však použití slov přestupek a skutek. Zákonodárce, lišák jeden, si byl dobře vědom, že nemůže nazvat přestupkem jednání, které takto není prokázáno. Proto nenápadně použije slovo skutek a myslí si, že mu to projde. Neprojde. Je to obdobné, jako ustanovení 125f odst. 2 písm. b), kdy čin musí „vykazovat znaky přestupku“. Provozovatel vozidla je tedy trestán nikoliv za protiprávní jednání (byť zaviněné někým jiným, za něhož podle tohoto zákona nesl objektivní zodpovědnost), ale za to, že dotyčnému nebyl prokázán „skutek“. Tedy čin, který nemusí být z mnoha důvodů protiprávní. To dává možnost obrany na vyšším levelu

Obrana vyššího stupně – skutek není přestupek

Podle výše uvedeného ustanovení se tedy řidič k spáchání skutku přizná, nelze tedy provozovateli (byť je to třeba tatáž osoba) udělit pokutu za správní delikt. V takovém případě je úřad spokojen, protože cílem zákona bylo za každou cenu vymoci peníze buď z řidiče, nebo z provozovatele a to v každém případě. Jeho radost mu však poněkud zakalím, pokud namítnu jako řidič, že jsem sice spáchal skutek, ale že nemůžu dostat pokutu, protože se nejednalo o přestupek. Tak se ocitám zcela mimo oblast 125f a řeším přestupek – jeho materiální stránku, jeho prokázání certifikovaným zařízením umístěným pod správným úhlem, fungujícím za správné teploty a vlhkosti (kdo ji měří, když je bez obsluhy?). Mohu namítat okolnosti vylučující trestnost, důkazy a svědky. Protože přestupek se na rozdíl od správního deliktu vyšetřuje maximálně rok, je dobře možné, že během tohoto roku některý z argumentů vyvrátí, že se jednalo o přestupek, nebo dojde k promlčení.

Výsledkem je, že pokutu nezaplatí ani provozovatel, ani řidič. Vše je v souladu se zákonem. Zákonodárce měl asi silné nutkání na tomto místě napsat: „Pokuta bude v každém případe zaplacena, je mi jedno kým, do 30 dnů a basta“. Ale to nemohl, takže se snažil co nejvíce zahradit veškeré únikové cesty. Nu, jedna zjevně zůstala.

125f odst. 5. písm a) Provozovatel vozidla za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích bylo vozidlo, jehož je provozovatelem, odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou,

Je otázkou, jak by se případ vyvíjel, kdyby například manžel v 11:00 spáchal přestupek na pražské magistrále, ale manželka již v 9:00 nahlásila vozidlo jako kradené, protože si všimla, že auto není na svém parkovacím místě, manžel ráno říkal, že jede s kolegou jeho vozem, nicméně kolega onemocněl, takže manžel si vzal auto, ale už neinformoval manželku. Pravděpodobně by se vše vysvětlilo, a vzhledem k tomu, že vozidlo odcizeno nebylo, nebyl by tento vyviňující prvek naplněn. Nicméně existuje I varianta, že manželka nahlásí krádež vozidla, manžel odjede na služební cestu s kolegou a zloděj mezitím rovněž odjede do Prahy, projede po magistrále 80 a následně vůz odstaví u hlavního nádraží a jde jednat s kupcem. Manžel mezitím zahlédne své stojící auto, otevře jej druhými klíči a zavolá policii k sejmutí otisků s tím, že svůj vůz právě našel.

125f odst. 5 písm b) Provozovatel vozidla za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že v době před porušením povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích podal žádost o zápis změny provozovatele vozidla v registru silničních vozidel.

Jak by se postupovalo, kdyby provozovatel žádost podal a následně byla vzata zpět? Literou zákona se jedná o vyviňující podmínku. Nebo by žádost byla zamítnuta pro procesní chyby?

Co říci závěrem?

Článek obsahuje nástin několika situací, ke kterým může v reálu dojít a které povedou k tomu, že ustanovení o objektivní odpovědnosti nelze použít. Dále popisuje situaci, kdy je možné neplatit ani pokutu za správní delikt, ani za přestupek, přičemž účelem zákona bylo zpoplatnit ve výsledku jakékoliv zaznamenané jednání. Některá ustanovení nejsou v rozporu s Listinou sama o sobě, nicméně v kombinaci z ostatními ano. Každý nechť si z článku vezme, co je mu blízké a sympatické. Já souhlasím s tím, že nejčistším řešením je usilovat o zrušení tohoto ustanovení, nikoliv hledat workaroundy, jejichž masové používání opět zřejmě povede k dalšímu prznění ústavnosti a právních principů v této zemi (což se pak může hodit i v jiných oblastech).

Zkrácené argumenty pro ústavní stížnost jsou:

Zákon nemůže ukládat nesplnitelnou povinnost. Protiargumentem může být, že povinnost je splnitelná tím, že vozidlo nepůjčím. Nicméně to není pravda v případě podílového spoluvlastnictví, kdy vlastníků, oprávněných auto užívat, je více, ale provozovatel musí být jedna osoba.

Zákon nemůže zpoplatňovat použití zákonných práv. I v případě obhajoby máte právo na obhájce ex offo. Ale v případě správního deliktu je smyslem zákona, že můžete použít své právo nevypovídat, jen když zaplatíte pokutu.

Zákon nemůže podmiňovat využití základních práv (na spravedlivý proces, navrhování důkazů, obhajobu apod.) tím, že se vzdám svého jiného základního práva (nevypovídat). Tyto procesní možnosti jsou zachovány jen mimo správní delikt, ten je sankcionován, i když závadné jednání není prokázáno.

Zákon nemůže trestat (byť v přenesené odpovědnosti v rámci objektivní zodpovědnosti) někoho za čin, který nebyl prokázán. Tento zákon ukládá pokutu za správní delikt provozovateli jen za „skutek“ který jen „vykazuje známky přestupku“.

Ústavní stížnost tak bude s nejvyšší pravděpodobností úspěšná.

Autor d-fens