Povodně a jako vždy policejní železná pěst

10.06.2013 18:43

Už od malička nás stát skrze školy vytrvale utvrzuje v tom, že žijeme ve svobodné společnosti, jelikož vlastně demokracie a svoboda jedno jsou; a snaha je to úspěšná, neboť snad žádný jiný blud není mezi lidmi rozšířen tak intenzivně. Důležité je, že tu nemáme policejní stát, vládu jedné Strany a podobně. Když se však najde „důvod“… co všechno jsme ochotni tolerovat?

V rámci povodňového ohrožení evakuovala policie obyvatele mělnické čtvrti Mlazice a Pšovka; desítky lidí, které odmítly uposlechnout výzvu k povinné evakuaci, byly donuceny násilím. Oblast byla poté uzavřena. Ačkoliv některým z nás mohou důvody pro takový zásah připadat rozumné, nic to nemění na faktu, že policie přišla do domovů nevinných lidí, donutila je tyto domovy opustit a zabránila jim se vrátit.

Ultimátní pseudoargument pro tento policejní fašismus se zakládá na tom, že když bude ohrožená oblast skutečně zatopena, lidé začnou volat o pomoc a komplikovat tím práci záchranářům. Nemám v úmyslu nic namítat proti tomuto faktu; zůstávat v ohrožené oblasti do posledního okamžiku a volat záchranáře na poslední chvíli je rozhodně nezodpovědné, a kdyby to tak dělal každý, záchranné akce by tím byly skutečně narušeny – vím dobře, o čem mluvím, sám jsem se v roce 2002 přidal jako dobrovolník k záchranným týmům, které v Plzni stavěly hráze z pytlů kolem rozvodněné Radbuzy a brodil jsem se po pás ve vodě smíchané s kanalizačními splaškami, abych pomohl s evakuací těch, kteří nezodpovědně zůstali.

Navzdory názoru většiny však neexistují jen dvě možnosti, které jsou stále dokola předkládány: donutit lidi násilím opustit své domovy, nebo je pak zachraňovat na zapískání v poslední chvíli. Je zde i třetí cesta: místo použití násilí lze prostě oznámit dotyčným, že kdo do dané chvíle neopustí oblast, nemá právo na záchranu poskytovanou státem, protože svou šanci již propásl. Každý pak bude mít možnost volby, zda raději riskovat své zdraví (případně život), nebo majetek (a co si budeme povídat, existují mezi námi tací, kteří chodí do zatopených oblastí s chutí rabovat). Jakkoli povrchní se nám mohou zdát pohnutky těch, kteří riskují život pro hmotné statky, není to náš život, naše bohatství, naše rozhodnutí a vlastně ani naše věc.

„A co moje slepice? Do hodiny si je odnesu,“ řekl postarší muž policistovi. „Hned – do pěti minut musíte být pryč,“ kontroval policista. Toto je ta svoboda, o které se nás učí ve škole? Podstoupíte raději mizivou šanci, že přijdete o život, nebo relativně velkou šanci, že ztratíte slepice? Přesně na tuto otázku si dokáže odpovědět jen každý sám, neboť hodnota života i slepic jest ryze subjektivní a někdo je hráč, jiný nikoliv; v žádném případě však tento problém nemůže fundovaně a uspokojivě vyřešit jeden jedinec za jiného. Nakonec se stejně ukázalo, že by se takový risk vyplatil, neboť velká voda do hodiny v oblasti neudeřila a muž pravděpodobně přišel o slepice zbytečně; tento fakt je však irelevantní, neboť i kdyby povodeň v dané době udeřila a chovatel slepic by jí neušel, nemění to nic na tom, že to mělo být jeho svrchované rozhodnutí.

Další otázka zní, proč bylo na evakuaci slepic (a lidí) pět minut? Povodeň rozhodně nepřišla jako blesk z čistého nebe a dané rozhodnutí nejspíše také ne. Proč nebyli obyvatelé varováni s dostatečným předstihem? Inu, zde spatřuji vážně jen dvě možnosti: buď šlo o naprosté diletantství policie (případně jiných odpovědných státních složek), nebo o záměr, jehož cílem bylo dostat lidi do stresové situace a neposkytnout jim předem čas na účinnou obranu, zabednění se v domech a přípravu na odpor proti silovým složkám. Osobně bych nebyl překvapen ani jedním a hádat si netroufám, neboť mi obě varianty připadají více než snadno uvěřitelné.

Úplně jiným tématem, které se však této problematiky také dotýká, je pak to, proč si lidé stále znovu a znovu staví svá obydlí v místech, která bývají opakovaně zasahována velkou vodou. Měl-li bych jej zde shrnout do jedné věty, udělal bych to asi takto: Bude-li stát stále zmírňovat dopady povodní na obyvatele v záplavových oblastech, sníží tím nepřirozeně a netržně náklady na takové bydlení, čímž namotivuje více lidí k tomu, aby tam žili, čímž dělá celý problém v dlouhodobém časovém horizontu jen horším. Vysvětlit toto široké veřejnosti je však kvůli státní propagandě prakticky nemožné; svědčí o tom i velmi populární komentář s mnoha plusovými body od Tomáše Fijaly z Jirkova pod článkem informujícím o násilné evakuaci: „Pojišťovnám by mělo být nařízeno zákonem, pojistit každou nemovitost i v zátopovém pásmu! Nejsou občané I. a II. kategorie, jsme občané!“

Závěrem bych rád poprosil čtenáře, aby nesoudili jednání ostatní podle vlastních preferencí; jsou-li pro někoho tak důležité slepice, že je ochoten pro ně riskovat život, mělo by mu býti umožněno tak činit, neboť on tuto variantu zjevně preferuje a nám do toho konec konců nic není. Ostatně jak se od toho principiálně liší to, když jdete třeba za přáteli a po cestě riskujete, že vás přejede auto, případně přepadne násilník? Jediný rozdíl je v míře rizika a v tom, že vy máte potěšení z přátel, zatímco jiný má potěšení (a možná i živobytí) ze slepic. Upřete-li nějaké menšině právo na takové rozhodnutí jen proto, že sami jste ochotni akceptovat jinou míru rizika pro jiné požitky, může se velmi snadno stát, že za nějakou dobu upře majorita práva na podobné rozhodnutí i vám; přijmete-li princip, podle kterého je přípustné někoho násilím nutit k tomu, aby nezachraňoval slepice před povodní, protože vám to připadá zbytečné a nebezpečné, může vám příště být upřeno například právo vycházet na ulici po setmění, protože to třeba bude připadat zbytečné a nebezpečné jiným.

Autor: Urza ( d-fens )